Kdysi má punc jazyka učenců, dnes patří latina především na akademickou půdu univerzit. I mezi obyčejné lidi ale pronikne pár frází, jež dokáží naplno vystihnout aktuální rozpoložení.
Alea iacta est
Překlad: Kostky jsou vrženy
Julius Caesar (100–44 př. n. l.) nezanechává stopu pouze v historii, ovlivní také jazyk. Když 10. ledna roku 49 př. n. l. dokráčí k řece Rubikon, váhavě se zastaví. Přebrodění řeky je vnímáno jako akt agrese vůči Římu, což si Caesar samozřejmě uvědomuje.
Vržení kostek totiž znamená, že už zkrátka není cesty zpět. Říši v následujících letech paralyzuje občanská válka, po níž se Caesar stává diktátorem. Onu osudnou větu si ale údajně vypůjčí od řeckého dramatika Menandrose (342–291 př. n. l.).
Kvůli tomu dějepisec Plútarchos (46–127) tvrdí, že tři slova zazní v řečtině. Jiný intelektuál – Suetonius (75–122) uvádí na pravou míru slovosled. „Iacta alea est,“ řekne údajně Caesar.

Veni, vidi, vici
Překlad: Přišel, viděl, zvítězil
A zase ten Caesar, tentokrát se musíme vrátit do 2. srpna 47 před naším letopočtem. Pontský král Farnak II. (97–47 př. n. l.) operuje v Malé Asii a sní o expanzi.
Jenže právě tam narazí na římskou armádu a Caesar veškeré dobyvačné choutky doslova zadupe do země. Vojska změří síly v bitvě u Zely a během pár dní je o výsledku rozhodnuto. Úspěch Caesar hodnotí úsečně, slova údajně vměstná do dopisu, jež adresuje senátu.
Citát žije vlastním životem a parafrázuje ho o pár století později Jan III. Sobieski (1629–1696). Polský král glosuje úspěšné odražení Turků v bitvě u Vídně, jež probíhá v září 1683.
Cui bono?
Překlad: V čí prospěch
Politik a konzul Lucius Cassius Longinus požívá v Římě pověst čestného a spravedlivého muže. Kdykoliv rozhoduje nějaký spor, neodpustí si známou větu, skrze níž se ptá, kdo má z trestného činu největší prospěch.
Nehynoucí slávu zajistí frázi filozof Cicero (106–43 př. n. l.), jenž ji opakovaně používá ve svých dílech. Dnes ji mají na rtech především soudci, kriminalisté a politici.

Carpe diem
Překlad: Užívej dne
Umělci často radí obyčejným lidem, jak mají žít. Stereotyp si neodpustí ani básník Horatius (65–8 př. n. l.) vybízející k tomu, aby si občané užívali dne plnými doušky. Římský bard jde ve své básni ještě dál.
Čtenáři mají přítomnost chytit za pačesy, protože budoucnost je nepředvídatelná. Historici také přispěchají s tvrzením, že podobnou formulaci zaznamenají v eposu o Gilgamešovi!
Pravdou ale zůstává, že latinské spojení sice přežije až do současnosti, v budoucnu ho ale může vytlačit zkratka YOLO. Ta v překladu znamená žiješ jenom jednou (z anglického You Only Live Once) a používají ji zejména mladší generace.
Quo vadis?
Překlad: Kam kráčíš?
V případě dvou slov zakončených otazníkem musíme do náboženského prostředí. Týkají se svatého Petra, jenž utíká z Říma a kousek za městem potká Ježíše Krista. Ten zrovna vstane z mrtvých.
Mesiáš svému učedníkovi odpoví, že kráčí zpět do Věčného města, aby byl znovu ukřižován. Svatý Petr se nechá přesvědčit, jenže po návratu do Říma ho čeká zatčení a umučení. Podle některých zdrojů ho ukřižují hlavou dolů.
Frázi vdechne druhý život polský spisovatel Henryk Sienkiewicz (1846–1916), protože v roce 1896 vydává úspěšný román Quo vadis.

Vox populi, vox Dei
Překlad: Hlas lidu, hlas Boží
Údajně má mít kořeny v samotné Bibli, jenže to není tak úplně pravda. O tom, že vůle lidu má velkou váhu jako první píše anglický filozof Alcuin z Yorku (740–804). Příjemce listu je tehdy ještě franský král Karel Veliký (748–814).
Poté si žije vlastním životem, naplno ji ale pocítí anglický král Eduard II. (1284–1327). Slabý panovník dosazuje na důležitá místa své lidi, což se nelíbí občanům a ani arcibiskupovi Walteru Reynoldsovi.
Země se nakonec nepopulárního panovník zbaví, pod tlakem předává moc v roce 1327.