Co se stane, když obyčejným lidem dáte do rukou absolutní moc a druhé připravíte o veškerou individualitu? Jeden z nejděsivějších psychologických experimentů v historii, Stanfordský vězeňský experiment, nám ukázal, jak tenká je hranice mezi dobrákem a tyranem.
Příběh o tom, jak se v roce 1971 ve sklepení Stanfordovy univerzity zrodila brutalita, otřásl vědeckým světem a navždy změnil náš pohled na lidskou povahu.
Ve sklepních prostorách prestižní Stanfordovy univerzity se v roce 1971 odehrál jeden z nejkontroverznějších a zároveň nejvlivnějších psychologických experimentů všech dob.
Pod vedením amerického psychologa Philipa Zimbarda měl Stanfordský vězeňský experiment simulovat prostředí věznice a prozkoumat, jak sociální role a prostředí ovlivňují lidské chování.
Ačkoliv trval pouhých šest dní, navždy změnil náš pohled na to, kam až dokážou lidé zajít, když se ocitnou v pozici autority, a na nebezpečí, která se skrývají v nekontrolované moci.
Účastníci experimentu, pečlivě vybraní jako zcela psychicky zdraví jedinci, byli náhodně rozděleni do dvou skupin: dozorci a vězni.
Už samotný začátek experimentu byl navržen tak, aby co nejvíce napodobil realitu a okamžitě účastníky ponořil do jejich nových rolí.
„Vězni“ byli ve svých domovech „zatčeni“ skutečnými policisty, odvedeni na policejní stanici, a odtud se zavázanýma očima putovali do sklepních prostorů univerzity, které byly proměněny ve vězeňské cely.
Zde se museli svléknout donaha, obléknout si vězeňský mundúr a odevzdat všechny osobní věci. Každému byla přidělena cela a identifikační číslo, které je mělo zbavit individuality a pocitu vlastní hodnoty.
Bylo jim důrazně oznámeno, že odteď musejí bezpodmínečně poslouchat příkazy dozorců. Naproti tomu dozorci dostali uniformy, obušky a sluneční brýle, které jim zakrývaly oči, což mělo zvýšit pocit odcizení mezi nimi a vězni a posílit jejich autoritu.
Provedení experimentu mělo co nejvíce napodobovat skutečné vězení. Dozorci se střídali v osmihodinových směnách a měli za úkol udržovat řád.
Vězni po celou dobu nesměli opustit sklepní prostory a museli dodržovat řadu přísných pravidel, která byla převzata z věznice Palo Alto v Kalifornii.

Dozorce museli oslovovat „pane nápravný důstojníku“, zatímco mezi sebou se směli oslovovat jen čísly. V době odpočinku, při jídle a po zhasnutí světel museli být zticha. Jakékoliv porušení pravidel bylo potrestáno.
Dozorci vězně sice nesměli trestat fyzicky, mohli ale používat jakékoliv jiné způsoby, jak si je podrobit.
A právě zde se situace brzy zvrtla. Dozorci začali být čím dál krutější a sadističtější. Budili vězně uprostřed noci, ponižovali je a oblíbeným trestem se staly kliky, při kterých se jim dozorci stavěli na záda, což ztěžovalo jejich provedení.
Není divu, že vězni začali propadat depresím a beznaději. Už druhý den mezi nimi došlo ke vzpouře, která však byla potlačena. Dozorci poté trestali vězně tím, že jim z cel sebrali postele a přinutili je svléknout se donaha.
Následně vybrali tři vězně, kterým dali zpět oblečení a lepší jídlo, zatímco ostatní museli dále hladovět, což mělo vyvolat pocit nespravedlnosti a rozdělit vězeňskou skupinu.
Po pouhých 36 hodinách od začátku experimentu se jeden z vězňů, Douglas Korpi (vězeň číslo 8612), zhroutil. Nekontrolovatelně křičel, zuřil a nadával. Řval, že další noc už nevydrží a naříkal:
„Ježíši Kriste, hořím zevnitř.“ Psychologové mu museli umožnit experiment ukončit. Chování dozorců však stále eskalovalo. Vězně nenechali vyspat, nutili je svlékat se donaha nebo se vyprazdňovat do kbelíků, které měli zakázáno vylít.
Když si dozorci mysleli, že vězni chystají útok, donutili je ve snaze zkrotit je čistit toalety holýma rukama.
Tato eskalující situace byla zastavena až Zimbardovou partnerkou, psycholožkou Christinou Maslach, která vězení navštívila, aby s vězni vedla výzkumné rozhovory.
Když viděla jejich psychický stav, promluvila Zimbardovi do duše, aby experiment okamžitě ukončil. Z 50 lidí, kteří v průběhu experimentu mohli vězení navštívit, byla jediná, kdo měl proti jeho fungování námitky.
Dozorci byli ze svého chování po ukončení Stanfordského vězeňského experimentu v šoku. Nechápali, jak mohli nutit vězně vzájemně si nadávat nebo čistit toalety holýma rukama.
A co Zimbardo při tomto kontroverzním pokusu zjistil? Prostředí a sociální role prý zásadně ovlivnily chování účastníků – dokonce až tak, že mohli jednat v rozporu se svými morálními zásadami.
Tento experiment vedl k závěru, že lidské chování je mnohem flexibilnější, než si mnozí mysleli, a že dokonce i běžní lidé jsou schopni jednat velmi tvrdě a bezcitně, pokud jsou postaveni do specifického sociálního kontextu.
Jedním z nejsilnějších dopadů experimentu bylo potvrzení tzv. „efektu Lucifer“, pojmu, který Zimbardo později popularizoval, aby popsal proměnu dobrých lidí ve „zlé“, když jsou vystaveni určitým sociálním a environmentálním vlivům.
Tento efekt je aktuální dodnes a může být aplikován na různé situace včetně válečných zločinů, policejní brutality nebo chování lidí v korporátním prostředí, kde jsou nuceni plnit neetické příkazy.

Někteří kritici ale výsledky Zimbardova experimentu zpochybňují. Vadí jim, že sám Zimbardo na sebe vzal roli ředitele věznice a dozorce ke krutému chování ponoukal.
„Přemýšlel jsem sám o sobě spíše jako o řediteli věznice než jako o výzkumníkovi,“ uznal později sám profesor. Někteří dozorci také zpětně prohlásili, že jejich chování bylo ovlivněno snahou splnit Zimbardova očekávání.
Kritizována byla samozřejmě také etičnost celého experimentu, což vedlo k přísnějším etickým směrnicím pro budoucí psychologický výzkum. I přesto ale tento pokus navždy změnil pohled na psychologii moci, poslušnosti a vliv prostředí na chování jednotlivce.
Stanfordský vězeňský experiment, ačkoliv kontroverzní, zůstává klíčovým milníkem v psychologii. Ukázal nám děsivou pravdu o tom, jak snadno se můžeme nechat ovlivnit mocí a rolí, kterou hrajeme ve společnosti.
Je to silná připomínka, že i „dobří lidé“ mohou páchat zlo, pokud jsou vystaveni správným podmínkám, a zároveň varování před nekontrolovanou autoritou a nutností neustále zpochybňovat naše vlastní morální hranice.